Když na úplném začátku Mark Zuckerberg spouštěl svůj projekt, který byl omezen pouze pro studenty Hardvardovy univerzity, zřejmě neočekával, jaký celosvětový fenomén se z tohoto projektu stane. V roce 2017 bylo na této sociální síti 2 miliardy aktivních uživatelů, a byl přeložen do 84 jazyků.
O síle tohoto projektu svědčí i to, že v roce 2012 byly akcie společnosti uvedeny na burzu NASDAQ, kde společnost byla oceněna na 104 miliard korun. V roce 2014 společnost odkoupila svého největšího konkurenta v posílání zpráv, WhatsApp. Jako se dřív hlásalo, kdo nemá Facebook, jako by nebyl, v poslední době dochází k opačnému efektu. Spousta aktivních uživatelů končí. Unavení, frustrovaní, s pocitem, že vlastně celá sociální síť je jen ztráta času, zbytečnost.
U většiny uživatelů dochází k takovému klasickému kolečku. Ráno se probudí, zapnou sociální síť a pročítají, kdo co napsal, jak kdo ohodnotil které příspěvky, na jakou stránku poslal odkaz. Samozřejmě to uživateli nedá a musí na zprávy odpovídat, stejně tak vše olajkovat, pročíst ten odkaz, který mu byl poslán. Když takto skončí uživatel s Facebookem, přepne se na Twitter, nebo jinou sociální síť a kolečko se opakuje. Po několika hodinách zjistí, že by se zase měl vrátit na začátek, protože tam přibyly další „důležité“ zprávy od přátel, na které je třeba se podívat. A uživatel se pomalu, ale jistě stává otrokem sociální sítě.
Další věcí je soukromí. Spousta uživatelů si neuvědomuje, že jakmile na internet pustí nějakou informaci, s touto už pak těžko může nakládat. Nemá jak ovlivnit, jak s ní naloží jeho přátelé a to je živná půda pro různá individua. Tolik bylo případů, kdy se někdo na síti pochlubil, že zrovna odjíždí všichni na dovolenou, nebo že před barákem stojí nové fáro. Po dovolené si lidé divili, že byt je vybílený a auto před barákem nestojí.
Nemluvě o tom, že lidé se naučili vše sdílet přes internet. Co měli dnes k obědu, co mají koupeného nového, co zažili během dne. Ale tím jejich komunikace končí, v reálném životě si už nemají o čem povídat. Vždyť přece vše dali na svou stránku. Z mezilidské komunikace se stává komunikace virtuální (ano je to lehčí napsat vše na „papír“, než mluvit z očí do očí). Ono taky v normálním životě by mi asi nikdo „nepochválil-neolajkoval“ to, že jsem dnes měl k obědu knedlo, vepřo, zelo. Spíš by na mě koukal jako na blázna, proč mu to tak nadšeně říkám.
Není třeba se sociálních sítí bát, je příjemné narazit na staré přátele ze školy, které jsem už třeba 20 let neviděl, jen je nutno dávat pozor, aby se z uživatelů nestávali otroci virtuálního světa, kde je obvykle vše jinak, než v reálném životě mezi lidmi. A znovu nalezené přátele je lepší pozvat na kafe, nebo oběd a příjemně si u něj popovídat, než jim posílat fotku, co jsem dnes měl k obědu.